wz

Pohyb kontinentů

Minulost i budoucnost



Geologická budoucnost Země



Kniha „Historie Zěmě“, psaná v horninách naší planety, dneškem nekončí. Je jasné, že se Země bude vyvíjet i nadále. Většina dějů, kterými jsme se doposud zabývaly, bude pokračovat. Myslím si, že většina těchto aktivit lze předpovědět dopředu.


Kolísání mořské hladiny a výkyvy klimatu
Ve čtvrtohorách docházelo ke kolísání mořské hladiny v důsledku tání či narůstání ledovců, domněnka, že tento proces pokračuje, není vyvrácena, ba je dokonce celkem možné, že tvoří bezprostřední hrozbu – globální oteplování. Tání ledovců a zdvih mořské hladiny by měl katastrofální důsledky, např. takové Holansko by zmizelo z povrchu Země.


Pohyby a uspořádání světadílů
Jeden z nejdelších procesů naší planety je pohyb kontinentů. Jak už víme pohyb kontinentů je způsoben konvekčním prouděním. Je předem dané, že se kontinenty jen tak samy od sebe nezastaví. Je zjištěno, že uspořádání kontinentů a oceánů se pomalu a to velmi pomalu mění rovnoměrně, to znamená, že lze tento proces předvídat na téměř neomezenou dobu. Asi nejzajímavější je předpoklad , že se zhruba za 50 miliónů let vytvoří nový Východoafrický oceán, rozestoupí se Rudé moře, Austrálie se přesune na sever až k rovníku nebo se oddělí Jižní a Severní Amerika.


Vývoj člověka
Stavba těla i základy lidského chování vznikly za úplně jiných podmínek, než za jakých žijí lidé dnes. Z toho by se dalo usoudit, že se lidé pod vlivem přírodního výběru budou rychle vyvíjet, ale není to tak úplná pravda. Rychlý vývoj je založen na malém počtu jedinců, dá se dokonce říci, že dochází k úplné opačnému procesu – sjednocování lidské populace. Tuto domněnku potvrzuje narůstající průměrná výška lidí a délka života. Popsaný stav by mohla změnit snad jen velká katastrofa jako třeba srážka s jiným vesmírným tělesem nebo výbuch slunce.


Budoucnost sluneční soustavy
Nic netrvá věčně, ale platí to i vesmíru? Dalo by se říci, že ano. Můžeme si to ukázat třeba na naší sluneční soustavě. Novodobí astronomové zjistili, že se Slunce zhruba za 5 miliard let vyčerpá a pak se stane naší největší katastrofou. Je vypozorováno, že se hvězdy za nějaký čas „vybijí“, dojde k takzvané expanzi, a z hvězdy, která předtím dávala světlo a teplo se stane tzv. bílý trpaslík což je sice malá, ale velmi hmotná hvězda, kvůli které se dojde k přestavbě celého planetárního systému.



Kontinenty opět srostou

Odborníci spekulují o budoucím geologickém vývoji naší planety

Jedna pevnina obklopená nekonečným oceánem. Pobřeží bičované silnými bouřemi a vyprahlé vnitrozemí bez života. I tak se může podle některých odborníků vyvíjet budoucnost Země.

Naše planeta vždycky nevypadala tak, jak ji známe dnes. Ve škole se učíme o dávném superkontinentu Pangea, který se později rozpadl na menší kusy. I ty jsou ovšem v neustálém pohybu. Kam se budou ubírat v budoucnosti?

Časopis New Scientist nedávno zveřejnil teorii, podle níž je vznik a rozpad superkontinentů nevyhnutelnou záležitostí, která se pravidelně opakuje každých zhruba 500 milionů let. Nyní jsou pevniny ve fázi rozpadu, znamenalo by to tedy, že za 250 milionů let opět vznikne obří kontinent. Další vědci ovšem namítají, že jde o pouhou spekulaci, pro kterou chybí jakékoliv důkazy.

Autoři teorie argumentují především minulým vývojem kontinentů. Na existenci Pangey se už odborníci shodují. Starší učebnice ji zasazovaly do starohor neboli proterozoika, které začalo před více než dvěma miliardami a skončilo před 540 miliony lety. Dnes víme, že byla mnohem mladší, existovala zhruba před 300 miliony lety.

?V geologii neznáme nic na sto procent. Ale tak na 95 procent můžeme říci, že Pangea v oné době skutečně existovala a pak se začala dělit,? komentuje docent Zdeněk Kukal, geolog a oceánolog z České geologické služby.

Dokládají to jednak nálezy zkamenělých rostlin a živočichů, ale také usazeniny na mořském dně, které odborníci mohou datovat a rekonstruovat z nich dávný pohyb kontinentů. Cenné informace v této oblasti poskytl mezinárodní projekt vrtání oceánského dna (Deep Sea Drilling Project, na něj navázal Ocean Drilling Program), kterého se zúčastnil i docent Kukal. Vědci od roku 1968 získávají vrtná jádra z mořského dna na různých místech Země a zjišťují složení i stáří jednotlivých vrstev.

Zatímco o Pangeji není téměř pochyb, s předchozími superkontinenty je to složitější. Pokud by opravdu vznikaly periodicky, muselo by se jich v historii naší planety vystřídat nejméně pět. Problém je v tom, že o nich nemáme žádné přímé důkazy.

Magnetické stopy
Pozůstatky dávného života se z těchto dob nezachovaly, nepřímé stopy poskytuje tzv. paleomagnetické studium usazenin. ?S jeho pomocí můžeme rozpoznat trasu putování desky po povrchu Země včetně jejího natočení vůči světovým stranám,? vysvětluje Jiří Adamovič z Geologického ústavu AV ČR.

?Pokud tato metoda ukáže, že v určité době ležely dvě desky ve stejné oblasti a byly natočeny tak, že by do sebe zhruba zapadaly, můžeme předpokládat, že byly spojené. Přesné obrysy desek ovšem neznáme,? pokračuje geolog.

Tyto studie musejí jít ruku v ruce s paleoklimatickými studiemi – například v oblasti pólů nemůžeme očekávat přítomnost tzv. evaporitů, tedy hornin, které vznikají odpařováním mořské vody. Pokud tedy všechny tyto indicie souhlasí, mohou vědci uvažovat o dávném rozmístění kontinentů.

Odborníci takto získali stopy o předchozím kontinentu, Rodinii, která měla existovat před miliardou let. Zda k ní patřily všechny tehdejší pevniny a opravdu šlo o superkontinent, ovšem s jistotou nevědí. Důkazy o starších superkontinentech chybí úplně, protože dnes už nemůžeme zjistit, kde se tehdy nacházela pevninská a kde oceánská kůra. Časopis New Scientist zmiňuje starší superkontinenty pojmenované Ur, Kenorland a Columbia. Nejstarší z nich, Ur, měl existovat před třemi miliardami let. ?To jsou opravdu jen spekulace, taková pracovní hypotéza, pro kterou zatím chybí jediný důkaz,? komentuje docent Kukal.

Příliš odvážné jsou podle něj i předpovědi o vzniku příštího superkontinentu za 250 milionů let.

?Víme poměrně přesně, jak se dnes kontinenty pohybují. Na základě toho si troufám odhadnout vývoj tak na 50 milionů let dopředu.

Mluvit o vzdálenější budoucnosti by byly příliš velké spekulace,? říká.

Středozemní moře zanikne
S jistotou víme, že se Atlantský oceán rozšiřuje. V jeho středu se od severu k jihu táhne Středoatlantský hřbet, z něhož vyvěrá magma a mění se v oceánskou kůru. Atlantik se tak za rok posune zhruba o čtyři centimetry, za sto let o čtyři metry. Na geologické poměry jde o závratnou rychlost. Podobně se rozpíná také Tichý oceán, dokonce o 15 centimetrů roč­ně.

Tento posun se ovšem musí někde kompenzovat: je to v tzv. subdukčních zónách, kde se oceánská kůra podsouvá pod pevninskou, protože je těžší. Výsledkem subdukce jsou hluboké mořské příkopy, například v západním Pacifiku. Kromě toho na sebe narážejí i pevninské desky. V těchto místech se vyvrásnila pohoří – třeba Alpy nebo Himálaj.

Co tedy můžeme očekávat, pokud bude současný vývoj pokračovat? Ve východní Africe se zvětšuje proláklina, která povede k odtržení této části černého kontinentu a vzniku nového moře. Afrika se posune dál na sever a spojí se s Evropou. Středozemní moře zanikne. Alpy se budou tlakem Afriky zvyšovat, v Evropě vyroste nový Himálaj. Prvním poslem tohoto vývoje je Itálie – Apeninský poloostrov patřil původně k africké pevnině, od níž se odtrhl a narazil do Evropy.

Evropa se ovšem s velkou pravděpodobností rozdělí: ?Od fjordu Oslo se táhne riftová zóna podél Rýna až k ústí Rhony. Dá se předpokládat, že se rift bude rozšiřovat a ze Severního moře pronikne do prolákliny voda,? podotýká docent Zdeněk Kukal. Atlantik se o třetinu zvětší. Severní a Jižní Amerika se nejspíš oddělí, Austrálie se naopak spojí s jihovýchodní A­sií.

?Pokud by ale měl vzniknout další superkontinent, muselo by dojít k nečekaným změnám, současný vývoj pohybu pevnin by se musel úplně zvrátit,? upozorňuje docent Kukal.

Právě s tím autoři teorií o vzniku budoucího kontinentu počítají. Poukazují na to, že i v minulosti se trendy měnily, subdukční zóny vznikaly a zanikaly.

Kontinenty v budoucnu opět srostou
?Pokud by taková zóna vznikla u východního pobřeží Ameriky, Atlantik se docela rychle uzavře a Amerika se spojí s Eurasií,? říká Christopher Scotese z Texaské univerzity v Arlingtonu. Roy Livermore z Cambridžské univerzity dokonce předpokládá, že nová subdukční zóna rozhýbe i Antarktidu, která se k ostatním kontinentům připojí. Zároveň ale dodává: ?Je skvělé, že nikdo nikdy nemůže dokázat, že jsem neměl pravdu!?

Extrémní planeta
Autoři teorií o superkontinentu se zamýšlejí také nad tím, jaké klima by na takové pevnině panovalo. Shodují se na tom, že by bylo mnohem extrémnější než dnes. Rozlehlá pevnina by se ohřívala rychleji než oceán, takže se dá předpokládat vyšší intenzita hurikánů a monzunových přívalových dešťů, které vznikají právě v důsledku teplotního rozdílu mezi mořem a souší.

Zatímco pobřeží budou bičovat silné bouře, uvnitř kontinentu vzniknou rozsáhlé pouště, protože tam ?nedosáhne? přímořské klima tvořené vlhkými větry. Blíže k pobřeží naopak napadne přes zimu velké množství sněhu, který vždy na jaře roztaje a způsobí záplavy.

Podle Paula Valdese, britského klimatologa z Bristolské univerzity, zůstane na Zemi poměrně málo obyvatelných míst. ?Jednotlivé druhy rostlin a živočichů o ně budou bojovat a přežijí jen ti nejsilnější,? tvrdí Valdes. Připomíná, že v době vzniku Pangey před 250 miliony lety došlo k dosud nejmasovějšímu vymírání druhů.

Valdes dále předvídá, že se změnou tvaru pevniny v podstatě zaniknou mořské proudy. Oceány se přestanou promíchávat a v hlubině vznikne vrstva vody bez kyslíku a živin, tudíž bez života.

Čeští odborníci ale nevidí budoucnost pozemského života tak dramaticky. Evoluce podle nich bude pokračovat a budoucí druhy se novým podmínkám nejspíš přizpůsobí. Permské vymírání způsobila podle docenta Kukala spíš silná sopečná činnost než vznik Pangey.

Kromě toho mají na pohyb mořských proudů vliv i další okolnosti, nejen tvar pevniny. Hlubinné proudy, které oceán promíchávají, jsou živeny odtávající vodou z polárních čepiček. O jejich osud se podle docenta Kukala nemusíme obávat, protože klimatické pásy tu byly odjakživa, přestože se jejich šířka měnila. Není důvod se domnívat, že by v budoucnu zanikly.

Věčný tanec světadílů
Kontinenty se neustále pohybují. Před 300 miliony lety existoval jeden superkontinent zvaný Pangea, který se později rozpadl na menší kusy. Odborníci navrhují několik teorií, jak se bude vyvíjet pohyb kontinentů. Některé varianty nastiňují vznik dalšího superkontinentu.

Země za 50 až 100 milionů let
Pokud se budou kontinenty pohybovat stejným směrem jako dnes, odtrhne se východní Afrika, Austrálie se spojí s Asií. Afrika se přiblíží k Evropě a zmizí Středozemní moře, Evropa se roztrhne v oblasti Rýna. Později se rozdělí i Severní a Jižní Amerika.

Srážka oceánské a pevninské desky

Oceánská deska se podsouvá a vzniká oceánský příkop

Alpy se budou tlakem Afriky zvyšovat, v Evropě jednou vyroste nový Himálaj




Kontinenty s námi plují

Podle nejnovějších laserových měření pomocí satelitů a GPS se náš evropský kontinent každoročně posune asi o 15 centimetrů. Tak by se dnes potěšili starověcí učenci, kteří tvrdili, že pozemská pevnina je převelikou deskou plovoucí po vodě. Vědci totiž teorií globální tektoniky potvrdili, že světadíly připomínají stále plovoucí obrovská plavidla. Pohání je mohutná síla vyvěrající z nitra naší planety.

Dlouhodobý proces zrodu kontinentů se datuje do období mezi 4,2 a 2, 5 miliardami let. V oblasti dnešní Austrálie se také měl před 3,5 miliardami roků objevit život. Reprezentovala ho primitivní řasa cyanobacteria, která už využívala fotosyntézy. Před 700 miliony let zasáhla tuto planetu první doba ledová, která trvala sto milionů roků. Na všech kontinentech ? s výjimkou Antarktidy(!) – se vytvořily ledovce. Přitom Austrálie, střed Severní Ameriky a dokonce i naše střední Evropa ležely na rovníku.

Superkontinent nazvali Pangea
Pomalu plovoucí části pevniny se před 260 miliony roky k sobě postupně přibližovaly a nakonec se spojily do jediného superkontinentu s názvem Pangea. Velice důležité je zjištění, že díky tomu se tehdejší různé druhy rostlinstva a plazů mohly rozšířit do rozmanitých míst. (Bez znalosti této zásadní skutečnosti nelze pochopit vědce, kteří se později velice divili, že třeba v Brazílii objevili mnohé živočichy a rostliny, které dosud znali jen z Afriky.) Pangea se však časem opět rozdělila na jednotlivé kontinenty ? bylo to někdy před 250 ? 208 miliony let. V souvislosti s tím se výrazně zvýšilo množství živočichů obývajících vodstva moří a oceánů – především ryb, korálů a měkkýšů. Na pevnině se objevily první dinosauři.

Předešel dobu o desítky let
K jisté dílčí dramatické změně pokud jde o světadíly došlo asi před 52 miliony lety, kdy srážka pevniny Asie a indického subkontinentu způsobila celosvětový posun tektonické desky a její následný pohyb. V důsledku toho se mělo ochladit, což trvá dodnes. Toto jsou podložené skutečnosti, které však ještě do počátku 20. stoletá neznala ani odborná veřejnost. Drtivá většina geologů názor, že by se kontinenty mohly pohybovat, považovala až za fantasmagorii. Proto se takového posměchu dočkal i německý vysokoškolský učitel, geofyzik a klimatolog Alfred Wegener, když v roce 1912 upozornil, že kdysi všechny kontinenty tvořily souvislou pevninu ?prakontinent Pangea. I ten však draftoval po vodě ? rychlostí několik mm ročně! Pangea se v průběhu stovek milionů let rozlomila na několik částí, které se daly do pohybu. V místech, kde se jednotlivé kontinenty srazily, vznikla horská pásma. Jeho oponenti však tvrdili, že to všechno bylo jinak: Kdysi horký tekutý zemský povrch postupně vychládal a jeho rozloha se přitom zmenšovala. Tak se pevnina srážela.

Světadíly připomínají skládačku
V roce 1914 Wegener rozborem mapy světa odhalil shodu tvaru a geologického složení atlantského pohoří Afriky a Jižní Ameriky. V tomto směru však měl předchůdce: Už v roce 1596 vlámský kartograf Abraham Ortelius uváděl, že Severní a Jižní Amerika se oddělily od Afriky i Evropy vlivem zemětřesení a záplav. Francouzský geograf Antonio Snider ? Pellegrini roku 1858 dokázal, že zkameněliny téže rostliny se našly na obou stranách Atlantiku. Podobně to platilo o později nalezených fosiliích malého ještěra zvaného Mesosaurus, který přes 280 miliony roků vegetoval v jezerech a řekách obou uvedených kontinentů Také Alexander von Humboldt zjistil, že pobřežní linie východu jižní Ameriky a západu Afriky do sebe zapadají jako dětská skládačka. A jak vlastně Wegenerovi odpůrci vysvětlovali třeba skutečnost, že stejné druhy suchozemských živočichů žijí v Americe i Africe, ačkoli uvedené části světa oddělují tisíce kilometrů oceánské hladiny? Podle nich

měl kdysi oba kontinenty spojovat suchozemský most, po kterém se tajemní tvorové dostávali do jiných koutů světa. V druhohorách prý tento přechod navždy pohřbily vody jižního Atlantiku. Obdobné to bylo s mosty mezi dalšími světadíly ? tak jako dnešní střední Amerika spojuje dva americké kontinenty.

Zemská rotace ho zradila
Kardinální otázkou bylo, jak se obrovské kontinenty vůbec mohou pohybovat? Wegener tvrdil, že je tvoří pevný materiál zvaný sial. Kloužou po oceánském dnu, které představuje hustší, ale méně stabilní materiál  – sima. Jenže jaká síla uvádí kontinenty do pohybu? Podle Wegenera to byla zemská rotace. Jeho odpůrci však dokázali, že na takový úctyhodný výkon je rotace příliš slabá. Wegenerovu teorii kontinentálního driftu označili za pouhou nepodloženou spekulaci. Tak to bohužel trvalo až do konce jeho života, který tragicky skončil roku 1930 při expedici v Grónsku. Už se nedožil chvil, kdy hojně přibývaly objevy stejných živočichů v rozmanitých koutech zeměkoule. Další nesporné důkazy přineslo prozkoumání mořského dna. Po druhé světové válce se o to zasloužily specializované výzkumné lodě vybavené ozvěnovými hloubkoměry (echoloty). Na hlubokomořských rovinách objevily obrovská pohoří a horské hřbety dlouhé tisíce kilometrů.

Povrch Země tvoří desky
Teprve mnoho let po jeho Wegenerově smrti teorii pohybu kontinentů plně zdůvodnili američtí geologové. To už se vědělo, že zemská kůra v hlubinách oceánu má odlišné složení než na kontinentu – jak už předpokládal Wegener. Mořské dno se rozpíná. Oceánská kůra se neustále obnovuje. Ihned začíná vznikat tam, kde se objeví oceánské hřbety. Jinde se zase noří do zemského nitra, aby se zachovaly stejné rozměry a neporušenost zemské kůry. Wegener tvrdil, že se ? ?jako list po vodě?- pohubují jen světadíly. Nejnovější poznatky však ukazují, že v současnosti zemský povrch představuje devět malých a čtrnáct velkých desek silných 70 – 140 kilometrů. Rozdílná mohutnost závisí na tom, zda je pokrývá oceán nebo pevnina či zemská kůra. Místo, kde se jedna deska noří pod druhou, nazýváme subdukční zónou. Naopak prostor, kde se dvě kontinentální desky od sebe oddělují, má odborné označení oceánský hřbet. Zde z nitra země vytéká žhavé magma, ze kterého po utuhnutí vzniká dlouhé podvodní pohoří.

Co dokazuje globální tektonika?
Tak se po roce 1960 stala hlavním směrem, který vysvětluje geologické jevy na celém světě. desková tektonika. Tvrdí, že vnější obal Země (litosféra), který tvoří zemská kůra a část zemského pláště, dosahuje hloubky asi jen 100 km.( S tím úzce souvisí v poslední době aktivně prosazovaná teorie ?duté země, podobné mýdlové bublině, které se věnujeme v separátní části.) Od roku 1968 se používá teorie globální tektoniky. Dokazuje, že všechno souvisí se vším ?, sopečná činnost, zemětřesení i pohyb kontinentů. Příčinou téměř všech zemětřesení není nic jiného než tektonické pohyby, které vyvolává rostoucí napětí v horninách. To vzniká třením sousedících desek zemské kůry v dotykovém pásmu. Některé kontinenty se navzájem přibližují, jiné naopak vzdalují.. Podle zjištění z počátku letošního roku se evropská pevnina (a na ní tak i každý z nás) vzdaluje od Ameriky ? každoročně o dva centimetry!

Kolik je vlastně kontinentů?
Pojem kontinent pochází z latinského ?continere? ve významu ?držet pohromadě?. Má tyto základní znaky: Jde o rozlohou velké území neponořené pevniny s geologicky význačnými hranicemi. Afrika, Antarktida, Asie, Austrálie, Evropa, Severní Amerika a Jižní Amerika. Takto musí u nás ve škole vyjmenovat světadíly aspirant na výbornou. To ovšem platí jen pro žáky ve střední a západní Evropě i části Severní Ameriky. Jinde na světě (mj. zbytek Severní Ameriky, východní Evropa a Jižní Amerika) uznávají světadílů pouze šest: Evropu a Asii totiž spojují do Eurasie. Podobně je tomu i ve vědeckém prostředí. Tam se nyní navíc vedou diskuse o tom, zda nemohou být Severní a Jižní Amerika považovány za jediný světadíl. Někteří geografové dokonce navrhují pojmenování Eurafrasie ? jako spojení Evropy, Asie a Afriky. Může tedy přijít doba, kdy budeme rozeznávat jen čtyři kontinenty: Eurafrasie, Amerika, Austrálie a Antarktida.

Zeměkoule má být dutá
Nejen vědci s napětím čekají na závěry chystaného mezinárodního průzkumu v Arktidě a Antarktidě. Má dát zásadní odpověď na otázku, zda je Země dutá. Tak prý uvnitř zeměkoule je prazvláštní svět se živými bytostmi, kterým svítí podivné slunce. Připomeňme, že o neprobádaných podzemních říších – jako je Agharta nebo Shambhala -se zmiňují už od šerověku lidských dějin mýty i náboženské spisy. Vědeckou teorii duté Země v novověku zformuloval jako první slavný astronom Edmund Halley, kterého připomíná nejen pojmenování legendární komety. Víc jak 200 let poté odborníci vášnivě diskutují, zda měl pravdu. Cožpak může být naše planeta dutá tak, jak ji podobně představuje globus? Alternativní vědecká hypotéza stála u zrodu multidiscipli­nárního výzkumu, do kterého se zapojují astronomové, geofyzici, seismografové i další specialisté. Dokázali tak prý už objasnit mnohé záhady, které do té doby nemohli vysvětlit vědci tvrdící, že útroby Země jsou tuhé, přičemž zemské jádro sálá žárem 5000° C. To se mj. týká problematiky pohybu kontinentů, zemětřesení, polárních září a dalších závažných jevů. Zatím poslední expedice do ?duté země? se uskutečnila v roce 1991 pod vedením dánského vědce a badatele Edmunda Borka. Některým odvážlivcům se údajně do tajuplné říše podařilo vstoupit již mnohem dříve. Vedou tam dvě možné cesty ? severním nebo jižním polárním otvorem. Severní vchod si ke vstupu měl zvolit Olaf Jansen, jenž do utajeného koutu dorazil na lodi (přes Zemi Františka Josefa a otevřenou cestu v ledu ústící na volném, vcelku teplém, moři) 15. srpna 1829. Přesně o 100 let později (konkrétně 12. 12. 1929) se do této země za jižním pólem doplavil kapitán Hubert Wilkins. Nešlo však jen o lodě. Dlouho utajované americké vojenské dokumenty mají potvrdit, že admirál námořnictva USA Richard Evelyn Byrd měl severním a jižním polárním otvorem proletět roku 1929 letadlem! Průlet si později zopakoval: v únoru 1947 zvolil vlet na severu, 13. 1. 1956 se vřítil do jižního polárního otvoru.

Vyznavači této teorie mají mnoho argumentů. Na ukázku jich pár vybíráme:


* Ledovce u zemských pólů vznikají z říčních toků uvnitř polárních otvorů v podmínkách tamější zimy. Řeky uvnitř zamrzají, ale v létě se ledovce odlamují a jsou vytlačovány ven – do nám známých moří. Kusy ledu tvoří sladká voda, která jinak v atmosféře této oblasti není.

* Do neznámého kraje pod zemskou kůrou na severu (a na podzim) stěhují mj. makrely, sledi, velryby, tuleni, polární lišky, ale třeba i sobi. Tady se nejen ukryjí před krutou venkovní zimou, ale také je to příjemné zákoutí pro rozmnožování. V Severním ledovém oceánu badatelé běžně nacházejí subtropické rostliny, květiny, stromy a semena, které musejí pocházet z duté země, kde takovéto rostlinstvo má dostatek tepla.

* Také záběry z družic lokalizovaly polární otvory. Těmi slunce uvnitř duté země vyzařuje vysoce energetické elektrony a protony, které při styku s atmosférou nad nimi způsobují polární záře. Navíc Hubbleův vesmírný teleskop i sonda Voyager dokázaly, že většina planet naší sluneční soustavy má polární záře. Z toho podle této teorie tedy vyplývá, že všechna kosmická tělesa jsou dutá! To platí také o Měsíci, což zjistila i seismografická záznamová zařízení, která na tamějším povrchu umístili američtí astronauti při projektu Apolo.

* Severní větry z tohoto utajeného světa často přinesou tolik pylu, že zcela zbarví ledovce ? zeleně, žlutě či červeně (například Karmínové útesy Sira Johna Rosse.) Přes tato místa nepřelétají družice ani letadla, protože hrozí nebezpečí vlétnutí do polárního otvoru. Vzhledem k neexistenci hmoty tam je totiž místní nedostatek gravitace.

* Obávané ozónové díry na zemských pólech tady tvoří vzduch (s absencí ozónu), který proudí ven zevnitř vnitřní země polárními otvory. Vyznavači těchto názorů upozorňují, že zmíněná fakta byla dosud záměrně držena v tajnosti. O to víc očekávají od připravované průzkumné výpravy, která má údajně využívat i pomoci satelitů v kosmickém prostoru.

2 komentářů pro “Pohyb kontinentů”

  1. onder

    nechtěli byste sem dát i nějaký text o pohybu a boudoucnosti kuntinentů .Díky Onder

  2. KosTiTras

    OK. pokusím se…

≡ Vložit komentář